Jaromír Hnilička, trumpetista, skladatel, aranžér a zpěvák, se narodil 11. února 1932 v Bratislavě. Už při studiích si ho všiml Gustav Brom a nabídl mu spolupráci. V jeho orchestru začal Jaromír Hnilička působit v prosinci roku 1955 a je členem této legendární kapely dodnes, což je světový unikát. (Tato skutečnost je ztvrzena oficiálním certifikátem a je zapsaná v České knize rekordů s ambicí zapsání do světové Guinnessovy knihy rekordů.) Stejně věrný jako Bromovu orchestru je také městu Brnu, kde žije od padesátých let. Je brněnským patriotem v tom nejlepším slova smyslu. Jako skladatel na sebe upozornil řadou kompozic, které dodnes patří do pokladnice české jazzové hudby, např. Příležitostné blues nebo Kyrie Eleison. Opomenout nelze ani uznávaný opus Missa Jazz – Jazzovou mši, kterou zkomponoval v roce 1969, ale u nás mohla vyjít až v roce 1990. Jaromír Hnilička se podílel na vzniku řady hudebních seskupení a stále aktivně obohacuje nejen brněnský a nejen hudební život. Stal se jedinečnou osobností jazzového světa, jejíž věhlas a uznání jsou mezinárodní.

Jaromír Hnilička se svým českým rodičům narodil v Bratislavě a do Bratislavy se jako mladík vrátil studovat konzervatoř. Původně chtěl dělat přijímačky na klavír, ale když do Bratislavy přijel a viděl, že se na klavír hlásí téměř sto padesát uchazečů a budou brát jen desetinu, vrátil se domů, tedy do Kroměříže, kde tehdy s mámou a bráchou bydlel, a šel si ke kamarádovi půjčit trumpetu. Připravil si vlastní etudu a v náhradním termínu přijímačky udělal.

Opravdu jste tehdy neměl ani vlastní trumpetu?
Neměl. A opravdu mi ji půjčil můj stejně starý kroměřížský kamarád. Jmenoval se Jaroslav Válek. Bylo s ním veselo, ostatně, později proslul jako Smutný muž. Možná si někteří vzpomenou. Zemřel v roce 1982 v padesáti letech.

Vraťme se do padesátých let minulého století. Je pravda, že si do Bratislavy pro vás přijel Gustav Brom?
Už při studiích jsem hrál v orchestru Jána Siváčka, který měl na začátku těch padesátých let skutečně průkopnický význam při prosazování swingu na Slovensku. Jako stálá výpomoc jsem hrál také ve filharmonii – tam jsem se zase naučil zbožňovat vážnou muziku. Vážná muzika je úžasná, obzvláště, když ji můžete poslouchat zevnitř, z toho orchestru. To byla pro mě neuvěřitelná škola. A v té době potřeboval pan Brom doplnit kapelu a skutečně přijel za mnou do Bratislavy. Bylo to dost bizardní. Já měl bytnou, která trpěla duševní chorobou, schizofrenní paranoiou. A když pan Brom zazvonil a ptal se po mně, nejdříve ho beze slova prošpikovala svýma uhrančivýma očima a pak na něho vybafla: A keby som ti jednu strihla, čo by si povedal?! Kapelník pak chodil dvě hodiny po Bratislavě, ale nakonec jsme se potkali a domluvili.

Když se podíváme na ujednání ze dne 5. 12. 1955 podepsané Jaromírem Hniličkou, Kroměříž, Miličovo nám. 12 a Gustavem Bromem, Brno, Kotlářská 38, najdeme tam, že "pan Jaromír Hnilička zavazuje se hráti od 1. ledna 1956 v orchestru Gustava Broma… Služební úvazek jest 12 konzertů měsíčně… Za každé přehrané představení obdrží pan Hnilička 150 Kč netto…". Jak vzpomínáte na tuto dobu?
První rok v kapele, to byla hrůza. Připadal jsem si jako otloukánek. Já byl ještě jelec a oni byli smečka zkušených vlků. Cokoliv jsem řekl, cokoliv jsem udělal, to bylo špatně. Bylo to taky tím, že jsem byl vyznavačem cool jazzu a v kapele se hrálo úplně jinak. Já ty svoje aranže přizpůsoboval tomu svému přesvědčení a kapela protestovala. Při návratu z jednoho zájezdu, kdy se mnou nikdo nemluvil, jsem šel za kapelníkem, že se vracím do Bratislavy. A on mě řekl, ať to nechám být, že to zařídí. A od té doby se to zlepšilo.

Jak vzpomínáte na pana Broma?
Díky Bohu za takového kapelníka jako byl Brom. On byl autoritativní typ, ale to se jinak dělat nedá. Já teď dělám kapelníka pár skupinám a když se ti moji kluci chovají tak, jak jsem se já choval kdysi, roztrhl bych je jako žábu. Kapelník uměl dávat lidi dohromady a díky jemu měla ta kapela také to, čemu Francouzi říkají L´esprit de corps – duch tělesa, duch kapely. V tom orchestru se mohli vyměnit všichni, ale hrálo to pořád stejně. Výborně!

Prý jste se ale také hádali…
Krásně jsme se hádali! On byl cholerik, já byl cholerik. Někdy jsem mu říkal tak strašný věci, že se kapela schovávala pod pulty. A on si to potom pochvaloval, jak jsme se krásně pohádali.

Jste nejen vynikajícím instrumentalistou, ale vaše autorská a aranžérská činnost čítá přes 50 vydaných kompozic a několik stovek zaranžovaných a nahraných titulů. Není vám líto, že vaší zřejmě nejznámější skladbou je písnička Pozdrav astronautovi, známá jako Dobrý den, majore Gagarine, která vznikla během pár minut v polední pauze při natáčení 12. dubna 1961 v ostravském rozhlase? A není paradoxem, že hudbu k této adoraci složil člověk, který se dodnes nevyrovnal s tragickou smrtí svého otce, utýraného režimem padesátých let?
V tom původním textu bylo Práci čest, soudruhu Gagarine! Tak to jsem řekl, že ne! Použil jsem tenkrát autentický chuligánský popěvek, který pak ruští znalci skutečně poznali. Samozřejmě jsem zuřil, když se to pak zpolitizovalo. A když nás v srpnu 1968 ještě navíc naši nejlepší přátelé osvobodili, autorství jsem oficiálně zrušil. Takže ani z té Vyčítalovy verze, co nazpíval s paní ministryní Parkanovou, nemám vůbec nic. Ale dobrý den přeju všem dobrým lidem!