Během svého plodného autorského a aranžérského života komponoval a aranžoval Jaromír Hnilička vše od populárních písniček, přes hardbopové a cooljazzové drobnosti, velkokapelový swing, jazzrock, freejazz až k hudbě třetího proudu. Jeho poslední opus – Brněnská suita pro velký symfonický orchestr a smíšený sbor – je pak dokladem skutečné umělecké rozkošatělosti a symbolickým středníkem za jeho neutuchající tvůrčí aktivitou.
Autorská a aranžérská činnost Jaromíra Hniličky čítá k dnešnímu dni přes 50 vydaných a více než 100 nerealizovaných nahrávek. Celkový počet zaranžovaných a nahraných titulů a kompletní seznam všech uskutečněných nahrávek s orchestrem Gustava Broma však získáme asi těžko. Faktem je, že první aranžmá pro Bromovu kapelu, které se dočkalo brzkého nahrání na LP desku, napsal Hnilička již v roce 1956. Jeho vůbec první nahranou skladbou je Egyptská suita, na níž spolupracoval s tehdejším kontrabasistou Bromova orchestru Luďkem Hulanem.
Padesátá léta u nás jazzu příliš nepřála. Sám Jaromír Hnilička komentuje tuto dobu jako "potlačování jazzové kultury, které mělo ovšem i své velmi pozitivní stránky. Zaprvé vyprodané sály, čili upřímný zájem o jazz ze strany publika jako vyjádření protestu proti vládnoucí, programově nevzdělané dělnické pěsti, zadruhé naši snahu zahrát a vytvořit co nejlépe velké množství takových skladeb a rozvířit je třeba i do jeslí." Na období let šedesátých lze už nazírat jako na dobu maximálně plodnou. Inspirující je setkání domácích umělců se zahraničními prostřednictvím pražských koncertů například Louise Armstronga, Modern Jazz Quartetu, Dona Ellise, Tria Paula Bleye, Jeana Luca Pontyho nebo Carmella Jonese. Pro Hniličku to znamená doslova pionýrské údobí experimentů v oblasti třetího proudu. Ovlivněn vývojem v zahraničí, ale i skladatelskými počiny Pavla Blatného a Karla Velebného komponuje řadu experimentálních výbojů na pomezí jazzu a vážné hudby. V roce 1962 vyjíždí orchestr Gustava Broma na své druhé turné po Sovětském svazu. Hnilička se tu seznamuje s ortodoxním liturgickým zpěvem v průběhu mše ve Vladimírském chrámu v Kyjevě. Harmonie a sborový přednes pravoslavného zpěvu na něj hluboce zapůsobí a přinutí jej se více zajímat o umění pravoslavných sborů. Fascinován východní hudební tradicí přistupuje ke kompozici skladby Kyrie Eleison. V témže roce vzniká Suita pro trubku, která spolu se skladbou Poseidon patří k reprezentativním dílům našeho jazzu.
V roce 1965 byl Jaromír Hnilička pozván k účasti na mezinárodní jazzové dílně v Hamburku. Výstupem bylo účinkování v pořadu hamburské televize a účast na LP kompilaci Československý jazz 1966, kde byla zaznamenána jeho rozsáhlá skladba Pouť v elipse.
Při jednom z koncertních provedení skladby Kyrie Eleison v roce 1969 byl Hnilička vyzván majitelem továrny SABA a provozovatelem nahrávacího studia ve Villingenu Brunem Schwerem, aby napsal ve stylu skladby Kyrie Eleison celou koncertní jazzovou mši. Podle dohody měla být mše vydána na desce nahrávací společnosti a termín pro nahrání byl stanoven na dobu šesti měsíců. Jazzová mše byla nakonec vytvořena v průběhu jednoho týdne před natáčením a dodnes platí za nejznámější Hniličkovu kompozici. LP deska s nahrávkou byla nejprve vydána pouze v NSR a k nám se dostávala pouze skrze Tuzex (u nás vyšla na LP v roce 1990 a později i na CD). Po změně liturgických pravidel v roce 1975 bylo potřeba mši náležitě upravit. Hnilička dokomponoval sbory a Communio.
Na sklonku 60. let byl Jaromír Hnilička společně s Karlem Velebným vyzván k natočení společného projektu pro Gramofonový klub. Vydali se cestou žánrových úprav českých, moravských a slovenských lidových písní a tvůrčím způsobem je adaptovali pro desetičlenný orchestr. Výsledkem jejich snažení byl "plnokrevný moderní jazz", který je silně ovlivněn hardbopovým cítěním. Týnom tánom (1970) tvoří jeden z Hniličkových vrcholů jazzové improvizace a aranžérské tvorby. K té patří i výrazný podíl na první monotematické skladbě Odyssea, kterou s orchestrem Gustava Broma nahrává skupina Atlantis v čele s Petrem Ulrychem a kterou tehdejší normalizační vedení Supraphonu zakázalo. LP vyšlo, obdobně jako Jazzová mše, až v roce 1990.
Na začátku 70. let přichází nová vlna inspirace z rockové, zvláště artrockové hudby. Nejdůležitějšími kompozicemi této éry jsou Noeli tangere circulos meos (1971) pro jazzový big band a sbor, Festival (1976), Acheron (1976), Styx (1977). K pilířům skladatelské tvorby Jaromíra Hniličky patří z tohoto období také Concertino pro klavír a jazzový orchestr (1972) a třívětá Severská sonáta (1975).
V poslední etapě 70. let se dostává Hnilička na své tvůrčí maximum. Ostří jeho prokomponovaného experimentálního stylu se pomalu, ale jistě otupuje a v letech osmdesátých je částečně pohlceno pop jazzem preferujícím jednoduchost a moderní dobové rytmy. Stopy někdejší Hniličkovy intenzivní kompoziční práce končí po roce 1998 pro zásadní změny v managementu orchestru, který se zanedlouho po smrti Gustava Broma (1995) rozpadl, aby byl vzápětí inovován pod vedením Vladimíra Valoviče. Orchestr poznamenaný zásadními personálními změnami interpretuje převážně americké jazzové standardy a má již málo společného s osobitým přístupem minulých dekád. A tak se Jaromír Hnilička uchyluje k aranžérské práci a ke koncertní činnosti s příležitostnými skupinami bývalých členů orchestru Gustava Broma.
Připomeňme ještě, že z autorské dílny Hniličkovy vyšlo také několik skladeb, které časem zlidověly nebo se staly poměrně populárními, alespoň ve své době. Mezi takové patří Jednoduchá píseň (1961), Píseň o Ponávce (1973) a samozřejmě hudba k Pozdravu astronautovi (známá jako Dobrý den, majore Gagarine) ze středy 12. dubna 1961. Autor sám netušil, že by se skladba vzniklá na text redaktora Pavla Pácla v polední pauze při natáčení Bromovy kapely v ostravském rozhlase tak ujala a zaznamenala masový úspěch.
Prozatím posledním Hniličkovým opusem je BRNĚNSKÁ SUITA pro symfonický orchestr a smíšený sbor, kterou ve světové premiéře vyslechli účastníci slavnostního koncertu 28. února 2012 v Besedním domě v Brně. Názvy jednotlivých vět Svitava, Zelný rynk, Torstenson, Špilberk, Náměstí Svobody, Prýgl a Jak to vidí poštolka dokumentují, že Jaromír Hnilička i v této hudební formě prezentuje svůj pozitivní vztah ke svému městu, hudbě a životu s tolik potřebným inspirujícím a okysličujícím nadhledem.
Sepsáno s použitím práce Vladimíra Strakoše "Študákova cesta do hlubin podivuhodného díly Jaromíra Hniličky".